Porod

Protože můj druhý porod byl celkem kuriózní a i během našeho pobytu v porodnici jsme s Eliškou byly dost velká atrakce, nemůžu se o tomto zážitku trochu nerozepsat.

Termín porodu jsem měla 18. dubna. Už od šestého měsíce jsem byla trochu otevřená a doktor i sestřička mě stále nabádali, abych se šetřila, všichni jsme tedy tak trochu očekávali, že to bude o něco dřív. Tašku jsem měla sbalenou už od sedmého měsíce, takže jsem ani nevěděla, kde v ní co mám, a pořád jsem se pozorovala a přesvědčovala se, jak to bude brzo. Pár dní před termínem jsem najednou nabyla pocitu, že to brzo nebude vůbec  a že snad ani neporodím ( logicky blbost, ale pocit tu byl). Musím ještě podotknout, že moje kamarádka byla též těhotná, s termínem 26. dubna a tak poslední dny, pokaždé, když mi zapípal telefon, jsem čekala zprávu o jejím porodu.

18. duben nastal, já stále byla v celku a bylo mi jasné, že tento den z toho nic nebude, protože na termín nikdo nerodí. Uplynula tedy sobota, pak i neděle, já pilně chodila se psem a vařila si čaj ze zázvoru, hřebíčku a skořice a hledala na internetu zaručené rady, jak si vyvolat porod, protože už jsem byla celá opuchlá a otrávená a vůbec mě to už nebavilo. V pondělí mi zavolala kamarádka, že manželka našeho spolužáka v sobotu porodila holčičku a v pondělí večer porodila i Míša, takže mě předběhla. Propadla jsem beznaději a bylo mi do pláče.

V úterý 21. dubna jsem šla do poradny a protože můj pan doktor měl dovolenou, šla jsem po monitoru, vážení  atd. k doktorce Hylenové. Doktorka mě vyšetřila a pravila, že to ještě ani náhodou nebude, otevřená jsem málo, plod je nahoře, dle monitoru děložní činnost veškerá žádná a nic se nechystá. Napsala mi tedy doporučení k primáři do Litomyšle, kam jsem měla jít ve čtvrtek. Takže jsem se začínala smiřovat s tím, že mi porod budou muset vyvolat.

Odpoledne jsem strávila u maminky, s tím, že ve čtyři vyzvedneme Pepu ze školky a mamka nás hodí domů. Těsně před odchodem do školky jsem šla na záchod a zjistila jsem, že mi odešla zátka. První kontrakce byla na schodech, asi v 15:45. To jsem ještě v nic nedoufala, nicméně když mi maminka nabídla, že pro Pepu skočí, ať počkám v autě, raději jsem tedy zůstala sedět. Pak jsme jeli koupit Pepovi župan a mamka chtěla ještě do drogérie. Než jsme se dokodrcali k Neklu, měla jsem další dvě kontrakce, drogérii jsme tedy vynechali a vyrazili do Leštiny. To už bylo jasné, že kontrakce jsou víceméně pravidelné po 8 minutách. Michal nahazoval zeď, poslala jsem ho tedy se psem a mamince řekla, ať radši počká, že sbalím Pepčovi tašku a že si ho zas odveze do Mýta. Když odjeli, šla jsem do sprchy, že tam se rozhodne. Když jsem vyplácala všechnu teplou vodu a nic mě nepřešlo, ustrojila jsem se a šla jsme na balón. Michal stále nahazoval, zrovna to měl namíchaný, tak jsem ho chtěla nechat, aby toho co nejvíc spotřeboval. Nicméně při intervalu kontrakcí po 5 minutách jsem ho už povolala, udělala mu svačinu a jeli jsme. V autě už to nebylo nic moc, Michal jel dost rychle, a cca v 18:30 jsme byli před porodnicí, s mými kontrakcemi po 4 minutách.

Sestře jsme to nahlásila, dostala jsem tu děsnou noční košili a šla na monitor. Porodní asistentka se tvářila dost otráveně, zrovna jsem se totiž trefila do doby, kdy se mění směny. Sepisovala se mnou porodopis a na monitor se ani nekoukla, Michal se bavil tím, že si fotil mou děložní činnost, která dopoledne byla nulová a teď křivka hrozila, že se nevejde na monitor. Pak najednou sestra odešla, já se kroutila na křesle a čekala, kdy mě někdo vyšetří, domluví se se mnou na klystýru a holení a během toho čekání, cca v 18:55, mi praskla voda a všechna najednou odtekla. Michal šel tedy někoho shánět a nikoho nenašel, neb se měnily ty směny. Pak přišly nové porodní asistentky, koukly na monitor a hned šly chystat sál. Konečně mě odpojily a mohla jsem vstát. Dbalá rad paní Novákové ze cvičení, šla jsem se vyčůrat, abych se jako na tom záchodě uvolnila, protože už z povahy této pozice se člověk uvolnit musí. No a jak jsem tak čůrala, najednou se dítě začalo tlačit ven takovým způsobem, že mi to vyrazilo dech a přestože jsme si vzpomněla na všechny tři způsoby dýchání, které by měly pomoci při nucení tlačit, nebyla jsem schopná ani jeden použít. Vyhnala jsem tedy Michala, ať někoho přivede, že mě musí vyšetřit, že už to nevydržím a potřebuju tlačit a vůbec nevím, jak jsem otevřená. Došla jsem na chodbu, porodní asistentka mě čapla pod paží a vedla mě rovnou na sál. Nastavila mi porodní lehátko, mezitím jsme musela ještě něco podepisovat, dodnes nevím, co to bylo a doufám, že jsme se tam nepřiznávala k vraždě ( i když v tu chvíli by mi to bylo jedno). Pak jsem si lehla a měla jsme zatlačit, což jsem opravdu ráda udělala. Nicméně porodní asistentka se něčeho vyděsila, nakázala mi netlačit, šla pro kolegyni a pro doktora a ten mi sdělil překvapení, že miminko porodím koncem pánevním. A že nemám tlačit, protože u konce pánevního musí být dva doktoři a musíme počkat, až přiběhne doktor, co má příslužbu ( podotýkám, že tento byl doma, ne nikde  za rohem). Miminko ale opravdu hodně chtělo ven, takže doktor Mach mi tam ten zadeček násilím držel, říkal mi matko a uklidňoval mě, že když nebude zbytí, porodí to sám, ať se nebojím. A že mám při každé kontrakci trochu tlačit a pak přestat. Na konci kontrakce je nucení tlačit největší, takže to byla chuťovka a byla jsem pěkně zpocená. Michal mě držel, hladil mi čelo a měl pěknej strach, jak to dopadne. Doktor mi řekl, že mi možná budou muset lehnout na břicho, abych hlavičku vytlačila co nejrychleji. Konečně se přiřítil druhý doktor, vnímala jsem, jak kolem mě všichni skáčou, u vedlejšího pokoje, kde se miminko myje, váží atd., stály sestry a doktorka, jak tři sudičky. Pak mi teda řekli, že už fakt můžu a tak jsem zabrala a tu naši holčičku celou najednou vytlačila. Měla omotaný pupečník, ale začala hned vřískat, doktor mi ji ukázal a povídal: Koukejte, jakou má krásnou hlavu, a už ji nesli pryč a Michal mě opustil a šel fotit. V pohodě jsem porodila placentu a pak mě zašili a doktor Mach poučoval mladého doktora Valachoviče, že tohle byl konec pánevní jako z učebnice a: „.. pak že se prý konec pánevní musí dělat vždycky císařem..“

Vlastně až zpětně jsem si uvědomila, jaké jsem měla štěstí. Konec pánevní se většinou dělá císařem a všichni bozi při mně stáli, že měl službu doktor, který už to někdy dělal, protože v mém případě by se císařský řez sotva stihnul. Takže máme krásnou Elišku. 50 cm a 3050 g. A ještě jsme díky poloze koncem pánevním trochu rozvířily stojaté vody v porodnici i na novorozeneckém, všechny sestry se na nás chodily dívat, když přišly na směnu..

Pokoj jsme s Eliškou měly samy pro sebe a tak naše návštěvy nikoho nerušily, tatínek a bráška chodily za Eliškou každý den, tatínek někdy i dvakrát J. Až na stravu si nemůžu na nic stěžovat, starali s o nás dobře a v sobotu nás pustili domů, což bylo z celého pobytu úplně nejlepší J.